Kočičárny - kočky, kocouři a koťata

Moc se mi tento web líbí, dovoluji si označit se za milovnici zvířat - v pravém slova smyslu, nic ve stylu článku Kočičí koncentrák ve východních Čechách. Máme doma (snad) spokojeného kocourka, který nám i s úroky vrací ztrátu toho předchozího ("autonehoda"...). Určitě si tento den zapíšu do diáře a vykonám obřad. Už dříve jsem o něčem takovém přemýšlela, a občas na vánoce, nebo "jen tak" zapálila svíčku, s myšlenkou na zvířátka, nejen na opuštěné kočičky a pejsky, ale... i na všechna zvířátka zemřelá a utýraná, ať už lidskými hovady (velmi slušně řečeno)viz. ... viz. ... atd. nebo otřesnými pokusy (kosmetika a další zhovadilosti)... to je kapitola sama o sobě, není dne, abych na to nepomyslela a při tomto pomyšlení se mi VELMI MÍRNĚ ŘEČENO otevírá kudla v kapse, "lidé" toto konající zaslouží ten nejkrutější trest - oko za oko, zub za zub, a to doslova...(byla bych schopna jim udělat totéž, co oni udělali zvířatům - kéž bych za to nešla "sedět", nebýt vězení, už bych dávno konala, myslete si co chcete, možná jsem blázen...). A nejvíce mě deptá myšlenka, že tyto nestvůry žijí a snad jsou i šťastné - nechápu, a já se trápím - to je obrovská nespravedlnost. Nejsem věřící (asi), a tak mě myšlenka na boží mlýny neuspokojí a neuklidní... A tak se často ocitám s pocitem vzteku, bezmoci, nespravedlnosti, osamělosti atd. Snažím se na to nemyslet, ale tyto myšlenky mi nabíhají bez mé vlastní vůle. Je někdo z vás na tom stejně? Sdílená starost je poloviční starost, ale to platí i o radosti. Tak uvítám všechny pozitivní ohlasy! Snad přece jen to dobro někdy vítězí...